Intro do nicoty
Nic jako předmět výzkumu tu budu dále uvádět tučně. Nebo podtrženě v tučném textu. Při normálním použití ve větách (jemuž se v češtině nelze vyhnout) bude normálně.
Proč by mělo vůbec něco reálně existovat? Především my sami a naše nepochopitelná "mysl"?
Když vynecháme nudící se nadpřirozené bytosti a matematické fauly se singularitami a zacykleným časem, co zbude jako důvod existence reálného (mnoho)vesmíru? Nic. Prostě nic.
Jak se nastavily fyzikální konstanty při Velkém třesku? Zas ti dva Japonci Seto a Samo?
Není mnohem jednodušší (a tedy podle Occama správnější) předpokládat, že reálně nic neexistuje a vše co se nám děje je jen iluzorním důsledkem prapodivných vlastností samotné primordiální nicoty?
Je to buď/anebo - skutečné nic nemůže existovat současně s naší časoprostorovou realitou. Nemá totiž (na rozdíl od našeho vakua) žádné vlastnosti, hranice, dimenze.
Není žádná "rychlost světla v nicotě". Ani není žádných "10 litrů nicoty". Žádných "10 metrů od nicoty".
Primordiální nic je "logickou singularitou". Je současně "látkou" i "dírou" v této "látce".
Nelze ho pozorovat ani popisovat jako jiné věci z pozice vedle stojícího pozorovatele (třeba nudícího se Stvořitele). Tím méně si ho představit. Vlastně je v tomhle docela
Boží, ovšem bez času a vůle.
Je spousta věcí, které normálně existují a přitom si je nelze představit. Třeba vyšší dimenze. Jenže nic je narozdíl od nich nepředstavitelně jednoduché, ne složité.
Jazyk se na nicotě láme a není to vada jazyka nýbrž reality nicoty: Nic neexistuje. Není nic kromě nic. Nechápu nic. Nic netrvá věčně. Nic není méně než nic. Atd.
Jak vidno, "Neexistuje nic kromě nic" má kupodivu stejný význam jako logický pravý opak "Existuje nic kromě nic". Nic se liší samo od sebe o další nic.
Nic jenž je něčím, něco jenž je ničím - taková paradoxní obludnost leží v základech světa.
Naprosto bez času, samozřejmě. Čas a Stvořitel jsou hlava a ocas jednoho hada-bludu. Jak s jedním začneš, nevyhnutelně logicky dojdeš k druhému a cestou si uděláš v hlavě guláš.
Kreacionisté kráčejí jedním směrem, evolucionisté druhým. Že se vzájemně vylučují neznamená, že má jedna z těch stran pravdu.
To, že v základech světa je nějaká nepochopitelná/nepoznatelná podivnost není nic nového. V advaita-védántě je to brahman/atman, u taoistů tao, u starých Řeků apeiron. V buddhismu je naše realita
iluzí, kterou je třeba prohlédnout.
K nicotě se nelze dopracovat "vyprázdňováním nějaké krabice" od částic, polí, časoprostoru, matematiky, idejí atd. Pořád by tam vadil ten pozorovatel (já). V matematických myšlenkových experimentech nevadí,
protože nijak nekoliduje s jejich podstatou. Ale když řeknu "Předpokládám nic" tak tam moje existence samozřejmě vadí a svádí k řešení jiné úlohy "Předpokládám sebe a nic", která má za výsledek, že
já a nic vedle sebe nemůžeme existovat. K tomuhle přístupu "vyprázdňování" to táhne hlavně anglické mluvčí, protože nic je pro ně no-thing a pro pozitivní nic nemají výraz. Proto je celý tento web v
češtině, která je na práci s nicotou mnohem lépe vybavená (viz Nic v češtině). Dalším chybným výkladem "Předpokládám nic" je "Předpokládám jedno nic". A ještě dalším
"Předpokládám jednoznačné nic". Naopak většina lidí zapomíná předpokládat velmi oprávněné "Nic není méně než nic" (lidově řečeno, přesná formulace je dosti složitá a nehodí se do úvodu).
Ale já přece existuji, takže nic existovat nemůže! No kéž by. Bohužel je to tak, že nic existuje zcela nepodmíněně, byť nejednoznačně (protože nepředpokládám jedno nic) v podobě instancí nic jenž se
od sebe liší počtem a strukturou dalších nic. A já mám jen velmi iluzorní existenci podmíněnou složitou kombinací těchto instancí nic - viz sekce iluze.