Iluze
Na Wikipedii jsou iluze popsány jako záležitost vnímání a vědomí.
Iluze, které nastávají v Nepodmíněných existencích jsou ale spíše podobné těm, jenž provozují kouzelníci v divadlech. Tamní "levitace" a "půlení osob" by viděl svými senzory i robot bez náznaku vědomí.
Iluze tam vzniká přesným (a často velmi složitým) geometrickým a časovým uspořádáním reálných věcí (osob, zrcadel, provazů, tajných dveří atd.) na jevišti.
Iluze se projevuje jen pro určitou část divadla - hlediště. Pokud divák dojde na jeviště, do zákulisí nebo dokonce opustí divadlo, iluze pro něj zmizí.
Iluze vyžaduje, aby diváci měli odpovídající receptory (oči) a bylo tam světlo. Pro slepé nebo potmě iluze nevznikne.
Funkční součástí iluze je jen malá část sálu, ve zbytku pro diváky fungují běžné fyzikální zákony - gravitace, optika, termodynamika atd.
Pro různá místa v sále se iluze projevuje v různé kvalitě, jsou tam místa, kde už se drží jen tak a tak a o kus dále už je vidět technické zázemí triku.
Iluze je také holistická - buď vznikne celá nebo vůbec, na jejím vzniku musí synchronizovaně spolupracovat všechny její funkční části. Nelze provést třeba nejprve pravou a pak levou část iluze.
Iluze zdánlivě nejen porušuje okolní fyzikální zákony, ale dokonce má místo nich svoje vlastní (ne chaos!). Třeba se řídí "kouzelnými slovy" či pohyby hůlky kouzelníka.



A co nám pro srovnání nabízí fyzika:
Jak už bylo řečeno na úvodní stránce, Nobelovy ceny za fyziku za rok 2022 byly uděleny za prokázání lokální nereálnosti našeho vesmíru (Bellova nerovnost). Čili vesmír je holistický (jako iluze).
Heisenbergovy principy v kvantové fyzice zase zaručují, že si "realitu" nikdy nemůžeme současně zcela prohlédnout ze všech stran (dimenzí) a fyzikálních aspektů. Intenzivní pozorování by původní uspořádání změnilo či přímo zničilo.
Aby kouzelníkova iluze vyšla, musí být konstanty jeho triku na jevišti (různé úhly, délky, plochy atd.) ve správném poměru. Vy fyzice jsou zase konstanty svazující ostatní konstanty, jako třeba
konstanta jemné struktury, jejíž interpretace je jednou z největších současných záhad vědy.

Jedním ze základních principů fyziky je rezonance - řada jevů nastává zřetelně silněji při velmi přesné hodnotě některého fyzikálního parametru (energie, frekvence, úhlu, oběžné doby atd.). Daleko od této rezonanční hodnoty se jev naopak vytrácí.
Fyzikové si stejně jako kouzelníci musí technicky připravit scénu, aby proběhlo to co očekávají. Například Dvou-štěrbinový experiment.
A také musí mít správné "světlo" a k němu odpovídající "oči", tj. detektory. Například soustava zrcadel nebude odrážet rentgenové záření stejně jako viditelné. Nemluvě o neutrinech nebo gravitačních vlnách...
Bez složitých přístrojů bychom nikdy neviděli žádné atomy či vzdálené galaxie. Existují tedy i bez nich? Nebo se jen točíme v kruhu a místo univerzálních fyzikálních zákonů nacházíme jen podmínky existence našich přístrojů i nás samotných?
Je jasné, že nikdy nemůžeme najít nic co by popíralo naši vlastní existenci. V mikrosvětě musíme tedy najít třeba těžké atomy požadovaných vlastností a v dálkách vesmíru zase správný počet supernov a kilonov v nichž ty těžké atomy vznikají.
Složité vědecké přístroje jsou vlastně také divadlem, které má jeviště i hlediště.



A jak je to s iluzemi v Nepodmíněných existencích?
Nepodmíněná existence (podrobně zde) je uzavřeným geometricko-topologickým útvarem, v němž okolí alespoň některých Nic tvoří další Nic a ne imaginární Méně než nic.
Pokud je tento útvar dostatečně mnohorozměrný a rozsáhlý, vzniká pro některá pozorovatelská Nic dojem, že se jejich okolí (alespoň v některých dimenzích či řezech) řídí jakýmsi souborem pravidel,
která mohou případně i simulovat čas (třeba na způsob animovaného filmu). Skutečný čas zde samozřejmě není.

Iluze samozřejmě neví, že pro dané pozorovatelské Nic vznikla, ani neví jakého je druhu. Nezná ani svůj rozsah. Prostě je tam, kde jsou její globální pravidla dodržena. Samozřejmě se v prostoru iluze mohou vyskytovat i lokální pravidla, pokud
neporušují ta globální.
Oproti divadlu iluze v Nepodmíněných existencích přecházejí jedna v druhou a mohou být i vnořené (jakoby třeba půlená osoba současně prováděla nějaký karetní trik).


Na stránce se pracuje...

Aby iluze nastala, musí současně vzniknout nepod.ex. a v ní i prostředí vytvářející tu iluzi
Pokud iluze není schopna "vysvětlit" svou minulost, ztrácí se z ní kauzalita
Není řeč o žádných metafyzických energiích zastírajících mysl atd. A protože opakování je matkou moudrosti, připomenu, že základem všech následujících "kouzel" je to, že na Nic se nelze
dívat zvenku (objektivně) jako na kočku u svých nohou a taky že nic (reálného) nemůže být Méně než nic.

Pojem iluze máme úzce spjat s vědomím. Ale je dobré si připomenout, že existují i čistě geometrické iluze s "hmotným bodem" coby pozorovatelem. Dvojrozměrné objekty se z nějaké pozice mohou
jevit jako trojrozměrné a naopak, lze nakreslit nemožné 3D objekty jako Penrosův trojúhelník na úvodní stránce tohoto webu. Lze vytvořit iluzi času a pohybu jako sled "stránek" jejichž obsah
se řídí nějakými "časovými" zákonitostmi. Už tady je nutné si uvědomit, že iluze nastává jen pro některé kombinace pozic pozorovatele a pozorovaného objektu a to různě silně či kvalitně.

Iluze (čeho?) je zdánlivý pohyb (ve skutečnosti mnohonásobná přítomnost) jedné nepodmíněné reality v další nepodmíněné realitě vyšší dimenze.
Iluze je "vidění" sama sebe (své kopie) nebo své transformace podle nějakých "zákonů" v brahmanu (nejednoznačném Nic)

Všechno kromě nepodmíněných existencí jsou jen iluze. I tento web. Ale jak říkal jeden guru, i tygr ve snu vás může probudit.
Nepodmíněná existence vzniklá zkombinováním třeba i nereálných částí Receptoru a Objektu (které jsou ovšem kombinacemi seberealizace Nic) se dále bude nazývat Vjem.
Když předběhnu, tak i samotné myšlení při čtení tohoto webu je iluze. Dost komplikovaná, ale bez nějakých neřešitelných záhad "duše" nebo "sebeuvědomnění".
Není nic takového jako obecně platné fyzikální zákony, jsou jen podmínky za nichž nějaká iluze funguje. Včetně třeba iluze fyzika používajícího svůj vědecký přístroj.
Otázka kolik dimenzí má vesmír je nesmyslná. Každá iluze jich má tolik, kolik jich potřebuje, aby pro daného pozorovatele nastala.
Protože jsem vždy částí nějaké složité iluze, vzniká falešný dojem, že tu iluzi musel někdo sestrojit a udržovat.
Stejně jako v iluzi na kouzelnické show, iluze fungují jen při správných poměrech různých konstant a správné volbě časování (byť zdánlivého). A při správné pozici pozorovatele, který navíc musí
číslo přežít až do konce.

Iluze už musí mít narozdíl od nepředstavitelných nepodmíněných existencí také svoji topologii a geometrii. A to uzavřenou a souvislou, třeba sférickou (ale jsou možné i mnohem složitější
útvary vysokých dimenzí). To je umožněno díky celočíselnosti nic - doplnit podrobnosti!!!
Iluze (včetně iluze života a myšlení) jsou diskrétní - buď nastávají nebo ne. A také jsou holistické - buď nastávají celé nebo vůbec. A pokud nastávají, tak je jim v jejich rámci vše podřízeno. I zdánlivé "fyzikální zákony".
V rámci iluze je vyloučena náhoda - všechno je tam propojeno se vším aby nastala.


Jak by ale iluzorně vznikl čas když je vše statické? Třeba jako v animovaném filmu. Posloupnost listů (nebo útvarů vyšších dimenzí) vytváří zdánlivě souvislý pohyb, kauzalitu a třeba i komunikaci postav.
Pokud je animovaný film dostatečně jemný a konzistentní, je k nerozeznání od dokumentu zachycujícího fyzikální realitu.

Některé iluze:
  1. času
  2. kauzality
  3. života
  4. vjemů (bolest, smysly)
  5. myšlení, řeči a jazyka
  6. knih, spisů a webů
  7. vlastní minulosti
  8. svobodné vůle
  9. že mohu uvažovat o iluzích
  10. že mohu iluze tvořit a ničit





Zpět na úvodní stránku