Na Wikipedii jsou iluze popsány jako záležitost vnímání a vědomí.
Iluze, které nastávají v možnostech Nic jsou ale spíše podobné těm, jenž provozují kouzelníci v divadlech. Tamní "levitace" a "půlení osob" by viděl svými senzory i robot bez náznaku vědomí.
Iluze tam vzniká přesným (a často velmi složitým) geometrickým a časovým uspořádáním reálných věcí (osob, zrcadel, provazů, tajných dveří atd.) na jevišti.
Aby iluze pro diváka fungovala, musí být nesplněn jeden či více předpokladů v jejichž platnost divák automaticky věří.
Iluze se projevuje jen pro určitou část divadla - hlediště. Pokud divák dojde na jeviště, do zákulisí nebo dokonce opustí divadlo, iluze pro něj zmizí.
Iluze vyžaduje, aby diváci měli odpovídající receptory (oči) a bylo tam světlo. Pro slepé nebo potmě iluze nevznikne.
Funkční součástí iluze je jen malá část sálu, ve zbytku pro diváky fungují běžné fyzikální zákony - gravitace, optika, termodynamika atd.
Pro různá místa v sále se iluze projevuje v různé kvalitě, jsou tam místa, kde už se drží jen tak a tak a o kus dále už je vidět technické zázemí triku.
Iluze je také holistická - buď vznikne celá nebo vůbec, na jejím vzniku musí synchronizovaně spolupracovat všechny její funkční části. Nelze provést třeba nejprve pravou a pak levou část iluze.
V rámci iluze je vyloučena náhoda - všechno je tam propojeno se vším aby nastala.
Iluze zdánlivě nejen porušuje okolní fyzikální zákony, ale dokonce má místo nich svoje vlastní (ne chaos!). Třeba se řídí "kouzelnými slovy" či pohyby hůlky kouzelníka.



A co nám pro srovnání nabízí fyzika:
Jak už bylo řečeno na úvodní stránce, Nobelovy ceny za fyziku za rok 2022 byly uděleny za prokázání lokální nereálnosti našeho vesmíru (Bellova nerovnost). Čili vesmír je holistický (jako iluze).
Heisenbergovy principy neurčitosti v kvantové fyzice zase zaručují, že si "realitu" nikdy nemůžeme současně zcela prohlédnout ze všech stran (dimenzí) a fyzikálních aspektů. Intenzivní pozorování by původní uspořádání změnilo či přímo zničilo.
Aby kouzelníkova iluze vyšla, musí být konstanty jeho triku na jevišti (různé úhly, délky, plochy atd.) ve správném poměru. Vy fyzice jsou zase konstanty svazující ostatní konstanty, jako třeba
konstanta jemné struktury, jejíž interpretace je jednou z největších současných záhad vědy.

Jedním ze základních principů fyziky je rezonance - řada jevů nastává zřetelně silněji při velmi přesné hodnotě některého fyzikálního parametru (energie, frekvence, úhlu, oběžné doby atd.). Daleko od této rezonanční hodnoty se jev naopak vytrácí.
Fyzikové si stejně jako kouzelníci musí technicky připravit scénu, aby proběhlo to co očekávají. Například dvou-štěrbinový experiment.
A také musí mít správné "světlo" a k němu odpovídající "oči", tj. detektory. Například soustava zrcadel nebude odrážet rentgenové záření stejně jako viditelné. Nemluvě o neutrinech nebo gravitačních vlnách...
Bez složitých přístrojů bychom nikdy neviděli žádné atomy či vzdálené galaxie. Existují tedy i bez nich? Nebo se jen točíme v kruhu a místo univerzálních fyzikálních zákonů nacházíme jen podmínky existence našich přístrojů i nás samotných?
Je jasné, že nikdy nemůžeme najít nic co by popíralo naši vlastní existenci. V mikrosvětě musíme tedy najít třeba těžké atomy požadovaných vlastností a v dálkách vesmíru zase správný počet supernov a kilonov v nichž ty těžké atomy vznikají.
Složité vědecké přístroje jsou vlastně také divadlem, které má jeviště i hlediště.



A jak je to s iluzemi v možnostech Nic?
Možnost Nic (podrobně zde) může být rozsáhlým mnohodimenzionálním uzavřeným topologicko-geometrickým útvarem. Pokud je tento útvar rozsáhlý dostatečně a obsahuje nějakou imitaci prostoru, vyskytují se v něm nevyhnutelně
zdánlivé vztahy či zákonitosti mezi jednotlivými částmi jeho nízkodimenzionálních řezů a projekcí (opakováním jeho dílčích "grafů" v nadřazených systémech), která mohou případně i emulovat čas a pohyb (třeba na způsob animovaného filmu).
Skutečný čas zde samozřejmě není. Stejně tak zde není prostor kvalitativně odlišný od objektů v něm, nýbrž v roli prostoru pouze abstraktní vlastnosti kvantitativně výrazně převyšující ty jenž jsou (pro účely dané iluze) v roli objektů v tom prostoru.
Některé iluze jsou silně závislé na kvalitním "prostoru" (třeba fyzikální experimenty), jiným stačí jen náznak prostorového uspořádání (třeba čichové vjemy).
Paradoxně, nereálná iluze potřebuje ke svému vzniku reálné (tj.geometrické) a logické konfigurace Nic, kterým tu říkám možnosti Nic. V obecnějších (nekonečných, neuzavřených a nelogických) konfiguracích Nic pro vznik iluze vždy něco chybí.





Právě kvůli tomu, že se jedná o řezy (projekce) z útvarů vyšších dimenzí dochází v iluzích k podivným "dálkovým" propojením - ať už je to entanglement částic, jasnovidectví nebo Jungovy synchronicity.

Iluze samozřejmě neví, že v nějakém řezu nějaké možnosti Nic vznikla, ani neví jakého je druhu. Nezná ani svůj rozsah. Prostě je tam, kde jsou její globální pravidla dodržena. Samozřejmě se v prostoru iluze mohou vyskytovat i lokální pravidla, pokud
neporušují ta globální. Proč nám tyto iluze připadají tolik skutečné? Protože jsou založeny na Nic, které skutečné je.
Kdo nebo co pozorovatelem iluze? Stejně jako v buddhistické sunyatě, i v iluzi tvoří pozorovatel, jeviště, hlediště, aktéři, rekvizity a jejich vzájemný vztah neoddělitelný celek, jejichž společnou "reálnou částí" jsou abstraktní vlastnosti Nic.
Oproti divadlu iluze v možnostech Nic přecházejí jedna v druhou a mohou být i vnořené (jakoby třeba půlená osoba současně prováděla nějaký karetní trik). Dá se říci, že jevištěm je řez možností Nic v němž se iluze vyskytuje a hledištěm její zbytek.
Iluze balancuje mezi nedostatkem pravidel (výsledkem je chaos) a supersložitostí pravidel (jenž se jako chaos jeví většině diváků).

Iluze čehosi geometrického obecně vyžaduje:
Konečnou, uzavřenou, jednoznačnou, souvislou atd. možnost Nic a v ní navíc:
Rekurzi rozsáhlých (meta)vlastností podle přijatelně jednoduchých pravidel. Tato pravidla nejsou nikde explicitně vyjádřená. Prostě přítomnost nějaká kombinace "vlastností" a jejich "obecných poloh" je "zákonitě" doprovázena nějakou jinou vlastností či jejich kombinací.
Skupinu abstraktních vlastností přijatelně reprezentujících souřadnice
Iluze související s vědomím musí mít navíc dostatečně pokrývající systém "Konceptů"
Iluze "multiplayeru" (tj.komunikace nebo celé civilizace) ???


Některé typy pravidel:
Vázáná na konkrétní vlastnosti (Pokud přítomna A a B, potom vždy něco)
Vázaná na strukturu (Pokud je jedno Nic z pěti Nic a druhé Nic ze 7 Nic, potom vždy něco). Může se týkat i struktury celých "sub-grafů" (když jeden strom nějak obsahuje druhý, potom vždy něco)
Polohová pravidla vázáná na umístění "věcí" v "polohovém grafu".

Co všechno je v iluzi:
V celé iluzi jsou bezpodmínečně přítomny jen opakující se struktury. Podle toho jaká sada globálních pravidel se aplikuje pro jejich popis (de facto kompresi), takové se objeví lokální zákonitosti, zvyklosti, motivace atd. Tedy pokud například globální pravidla nezahrnují nějakou
formu "času", nemá zde zjevně smysl očekávat nějaká lokální fyzikální či biologická pravidla.


Iluze vznikají jen v těch regionech možností Nic, kde struktura (byť náhodného původu) silně převažuje nad chaosem. Ideálně se v té struktuře lze pohybovat pomocí nějaké "časové" transformace x=f(t), ale mohou samozřejmě být i jiné principy na nichž je tato struktura organizována.
Tímto jsou definovány osy (pro f(t) ) nebo vícedimenzionální útvary pro něž iluze nejlépe nastává. "Reálným základem" iluzí ale nemusí být jen abstraktní vlastnosti Nic, nýbrž i takovéto "regiony" na bázi "míry chaosu". Iluze tedy mohou tvořit celou "matrjošku" až po rozměr celé
možnosti Nic, ale také vznikat jen v některých vrstvách či patrech. Každopádně je každá iluze v dané možnosti Nic inherentně spojena s definicí jak a kde v ní vznikla.


Protože mají pravidla tvořící iluze "počátek" ve svém ohnisku, funguje jeho nejbližší okolí jako "startér" či naopak "filtr" těchto iluzí.
Různé oblasti mozku odpovídají ohniskům různých iluzí. Mozek nemyslí, jenom se v něm překrývá několik vyfiltrovaných iluzí (přičemž posledním či jedním z posledních filtrů je sama struktura mozku).

Některé iluze:

1. času
2. kauzality (jsou oproti vědeckému názoru pouze silnými až úplnými korelacemi zkombinovanými s iluzí času)
3. života
4. vjemů (bolest, smysly) jakoukoliv zdánlivou změnu nějaké zdánlivé věci v neměnném Nic je možno nazvat jejím pocitem
5. myšlení, řeči a jazyka (Kvůli ní musí být pravidla naší iluzorní "reality" dostatečně jednoduchá, aby se dala rozumně popsat, proto záhadná "unreasonable efficiency of mathematics"
6. knih, spisů a webů
7. vlastní minulosti
8. svobodné vůle
9. komunikace (ta má zajímavé glitche osvojení mateřštiny, telepatii, předvídání toho co druhý řekne, náhlé získání cizího jazyka po úrazu, "hlasy v hlavě")
10. že mohu uvažovat o iluzích
11. že mohu iluze tvořit a ničit

Čím se liší objektivní a subjektivní iluze? Pohled na letícího ptáka vs třeba bolest...





Zpět na úvodní stránku