Jakékoliv strukturované nekonečno se musí skládat z konečných částí, které se překrývají a zoomují jako ve fraktálech. Tedy i nekonečná neurčitost.

Základní komponentu nekonečné neurčitosti si lze představit jako chodbu, do níž se jedněmi dveřmi vchází a několika jinými dveřmi vychází do dalších stejně uspořádaných chodeb (ovšem s jinými počty dveří).
Např. volba ze tří po níž následuje volba ze čtyř, pěti nebo osmdesáti, po nichž následují volby.......
Ve fyzickém (byť nekonečném) světě by každý průchod takovým systémem vedl prostě do nekonečna a dalo by se chodit oběma směry.
Nekonečná neurčitost vyjadřující Nic je ale neduální, takže se v ní každá komponenta skutečně vyskytuje pouze jednou. A také každá relace mezi komponentami. A relace mezi relacemi. Atd.
Neurčitost Nic se tedy díky nedualitě chová jinak než entropie v geometrických systémech - nemusí jenom růst, může i klesat a zacyklovat se.
Pro "chodby" vyjadřující přirozená čísla je to samozřejmé, ale celkem k ničemu.
Když si ale představíme "strom" několika po sobě jdoucích "chodeb" , je jasné, že dva takové stromy se budou shodovat tehdy, pokud se shodují (kromě všeho ostatního) i jejich poslední větvičky.
Ty ale prakticky vedou do nekonečna, takže žádný "skutečně reálný" uzavřený systém být nemůže. Může ale nastat "strukturální shoda", tj. shoda počtu posledních větviček při nějakém konečném omezení detailnosti toho stromu.
Záleží tedy na tom, kudy vede zvolená hranice toho stromu a do do jaké hloubky jdeme za ní. Jsou tedy vlastně dalšími dimenzemi neurčitosti. Každá změna v těchto parametrech může vést k uzavření či otevření možnosti
Nic, kterou tento strom reprezentuje nebo k její redefinici (objekt třeba zůstane uzavřený, ale zcela jinak než byl předtím). Vše je podmíněné a neurčité.

Zdálo by se, že do tohoto systému "spadla z nebe" přirozená čísla, ale fakticky zde jen říkáme, že existence každého z nich je podmíněná existencí všech ostatních.

Ztotožněné a Neztotožněné části "stromu" se od sebe zjevně kvalitativně liší. A i Neztotožněné jsou dvojího druhu - ty jenž v sobě obsahují uzavřené Ztotožněné struktury a ty jenž tvoří její tvoří jejich okraje, ale
samy už Ztotožněné nejsou.
Tento "fraktál neurčitosti" má samozřejmě vysoce i nízce uspořádané části. Ty vysoce uspořádané vytvářejí iluze, že se řídí nějakými "zákony" přestože jsou jen náhodou v nekonečném fraktálu.
"Naši realitu" netvoří Nic, ani neurčitost, nýbrž struktury tvořené oněmi "chodbami a dveřmi", kterými (ne)prochází Nic.


Zpět na úvodní stránku