Z ničeho nic vznikl svět,
Nic proti ničemu že zanikl zpět.
Pro nic za nic jsi věky žil,
Když nic tak nic jsi pochopil.
To nic že nevíš víc. Stejně je to jedno. Nic není samo sebou.
Mysli na pozitivní Nic (jako logickou singularitu). Mozek si nebude schopen nic představit a vyčistíš si hlavu.
Kdybys mohl prohlédnout vším, uviděl bys nic. Teď je možná dobrá příležitost.
Nepřítel, zlo nebo nepříjemnost je jen další iluze v nicotě, stejně jako já. Uvědom si jak pro tebe ta iluze vznikla (jsi jejím ohniskem, ne podstatou). Nemůžeš zničit Nic, tedy ani je. A oni tebe taky ne.
Vesmíru se chceš mstít? Nebo nicotě? Iluzím? Cílem je odejít z močálu, ne se tam celou věčnost snažít vybít moskyty.

Zdaleka ne všechno co jako člověka vidíš taky člověk zevnitř je.
Utrpení vzniká ulpíváním na pomíjivých věcech. Nic nepomíjí.
Minulost se na tebe jen "přilepila".
Vzpomeň čím už jsi zdánlivě prošel.
Vesmírná spravedlnost spočívá v tom, že nastávají všechny možnosti, které daná konfigurace karmy umožňuje. Myslíš že třeba 28 je lepší než 17? To je vše, o co v nejednoznačné nicotě jde.

Nic nepodléhá dualitě reálno vs nereálno (ani žádným jiným!). Nelze mu stanovovat podmínky proto, aby bylo reálné a tvrdit, že je nereálné pokud je neplní. Nic nemusí nic.
V iluzích se ovšem vyskytují různá pseudo-nic, která podmíněná jsou kvůli iluzorním dualitám jako všechno ostatní v nich.

Iluzorní pozorovatel ze svého podmíněného postavení (které ovšem pokládá za realitu!) nemůže nadřazený systém nálepkovat jako reálný/nereálný podle toho jestli je kompatibilní s jeho iluzí.
Pak by mu totiž vyšlo, že celé Nic jako souhrn všech svých možností leží v "Méně než nic" a je tedy "nereálné", zatímco on hluboko v jedné z jeho variant je "reálný"...
O celém Nic lze říci jen to, že je pro svého neexistujícího objektivního pozorovatele zcela neduální. Nelze ani mluvit o nějakých vnitřních, vnějších, sousedních atd. dílčích nic,
to už jsou kategorie vytvářené geometrií iluzí při "pozorování" jiným nic (tedy částí toho celkového Nic).

Dvě nic se vždy od sebe liší o další nic. A lišit se ta dvě nic mohou jen svou strukturou "vnitřních nic". Tedy pokud se (zdánlivá) dvě nic neliší, je to jen jedno nic na dvou místech (nebo ve dvou kontextech) současně.

Není žádný skutečný čas v němž by se měnilo celé Nic.
Nic není bod nýbrž nejednoznačnost. Nekonečná nejednoznačnost (či nejistota) je řešením puzzle pro Nic - nemít pozorovatele, počet ani žádnou informaci.
Elementární nejistotou je vztah mezi dvěma nic (pokud jsou dvě, jsou automaticky různá, s různou strukturou). Chaotický nebo strukturovaný? Jak strukturovaný?
Je velmi důležité se i v teorii a modelech vyhnout "intuitivnímu Nic", tj. prázdnému prostoru nebo čistému papíru! Vždy jen různé struktury vůči sobě!

Podstata iluzorní reality může být obrovská, ale s jednoduchými principy.
Logika platí jen pro vězně Samsáry, Nic logiku transcenduje.
Ani nic nemůže být objektivním pozorovatelem Nic, protože je jen jeho součástí nebo možností.
Proč iluze:
1. 0 x 0 je doslova žádná nula
2. Skupina atomů (nebo čehokoliv hmotného) jaksi nemá žádné vjemy ani pocity i kdyby si člověk říkala
3. Nekonečna jsou, vždycky nekonečna, ne jedno nekonečno. Realita musí být jednoznačná a proto konečná. Což je možné jen při úplné nedualitě její podstaty. A tu má jenom Nic.

Genesis: Na počátku je nulová informace, čili nekonečná nejistota. Ta se musí skládat z konečných a tedy uzavřených nejistot (což umožňuje nedualita Nic). Z konečnosti vyplývá jednoznačnost jednotlivých nic.
Jednotlivá konečná nic se nevyhnutelně implicitně vzájemně kontextují, čímž vznikají základní záblesky existence. Kaskády takových "záblesků" se buď implicitně řídí nějakými pravidly nebo tvoří čistý chaos.
Jakékoliv struktury v Nic se kvůli nedualitě vyskytují pouze jednou a nemohou proto kontextovat samy sebe. Kvůli tomu v kaskádách pravidel musí vznikat iluzorní čas a další mechanismy, které tomu zabrání.
Pravidla vysoké úrovně pracující s jednoduššími pravidly emulující regulační zpětnovazební mechanismy mohou vytvářet efekty, které si spojujeme s vědomím.

A teď to samé s použitím nejistot místo nic:
Mějme velkou, leč konečnou a uzavřenou nejistotu, silně strukturovanou (různá skoro-opakování, hierarchie, symetrie, fraktály atd.). Z ní samotné nijak nevyplývá, čím by v "naší realitě" mohla být. Některé z nekonečna kontextů či
ještě přesněji posloupností kontextů ji dokáží vyjádřit jako jednoznačný propletenec pravidel a pravidelností. Jiné zase na jiný, není důvod proč by mělo být jediné řešení.
Fakticky různé posloupnosti kontextů převádějí původní nejistotu buď na různé kompresní sady pravidel nebo na chaos. Ty sady pravidel mohou být velmi složité, ale přesto o mnoho řádů informace menší než ta původní nejistota.
Některá ta pravidla mohou být společná pro většinu použitelných kontextů, takže jsou zdánlivě "objektivní". Zbytek je "subjektivní", tedy jiný pro každou posloupnost kontextů.




Přesně tady a takhle maličké jsou ve skutečnosti všechny radosti i problémy světa...



Zpět na úvodní stránku