Z ničeho nic vznikl svět,
Nic proti ničemu že zanikl zpět.
Pro nic za nic jsi věky žil,
Když nic tak nic jsi pochopil.
To nic že nevíš víc. Stejně je to jedno.
Mysli na pozitivní Nic (jako logickou singularitu). Mozek si nebude schopen nic představit a vyčistíš si hlavu.
Kdybys mohl prohlédnout vším, uviděl bys nic. Teď je možná dobrá příležitost.
Nepřítel, zlo nebo nepříjemnost je jen další iluze v nicotě. Uvědom si jak pro tebe ta iluze vznikla. Nemůžeš zničit Nic, tedy ani je. A oni tebe taky ne.
Jsi jen iluze, milý nepříteli. Pokud bych na tebe reagoval, nikam se neposunu. Cílem je odejít z močálu, ne se tam celou věčnost snažít vybít moskyty.
Zdaleka ne všechno co jako člověka vidíš taky člověk zevnitř je.
Utrpení vzniká ulpíváním na pomíjivých věcech. Nic nepomíjí.
Minulost se na tebe jen "přilepila".
Vzpomeň čím už jsi zdánlivě prošel.
Vesmíru se chceš mstít? Nebo nicotě?
Vesmírná spravedlnost spočívá v tom, že nastávají všechny možnosti, které karmické výběžky umožňují.
Myslíš že třeba 28 je lepší než 17? To je vše, o co v nejednoznačné nicotě jde.
Pozorovatelem je na tomhle webu míněna vztažná soustava, ne něco živého natož inteligentního. Pokud není uvedeno jinak.

Nic nepodléhá dualitě reálno vs nereálno. Nelze mu stanovovat podmínky proto, aby bylo reálné a tvrdit, že je nereálné pokud je neplní.
Tato dualita vzniká až v iluzích, které vyžadují určitou geometrii a tedy "reálnost".
V iluzích se ovšem vyskytují různá pseudo-nic, která duální jsou.
Iluzorní pozorovatel ze svého podmíněného postavení (které ovšem pokládá za realitu!) nemůže nadřazený systém nálepkovat reálný/nereálný podle toho jestli je kompatibilní s jeho iluzí.
Pak by mu totiž vyšlo, že celé Nic jako souhrn všech svých možností leží v "Méně než nic" a je tedy "nereálné", zatímco on hluboko v jedné z jeho variant je "reálný"...
O celém Nic lze říci jen to, že je nejednoznačné a pro svého neexistujícího objektivního pozorovatele paradoxní. Nelze ani mluvit o nějakých vnitřních, vnějších, sousedních atd. dílčích Nic,
to už jsou kategorie vytvářené geometrií iluzí.

My jsme ovšem vždy v nějaké geometrické iluzi, zpravidla velmi složité. Zajímají nás tudíž podmínky pro "iluzotvornost" kterou nadále nebudeme nazývat realitou.
Pokud má nějaká možnost Nic (jako kombinace Ztotožnění a Neztotožnění) fungovat takto geometricky (iluzotvorně), musí být nějak rozumně uzavřena do sebe a nedotýkat se virtuálního "Méně než nic".
Při tomto omezení již platí, že dílčí Nic mohou či spíše musí být vůči sobě v geometrických a topologických souvislostech (uvnitř, venku, v sousedství, mezi atd.).
Vzhledem k nepřebernému množství možných iluzí není nějaká příliš konkrétní definice podmínek jejich vzniku možná.

Dvě Nic se mohou odlišovat pouze svou strukturou "vnitřních Nic" a okolím, tj. do jakých "větších Nic" patří. Z pohledu vnějšího pozorovatele by to byla zacyklená definice, ten ale neexistuje.

Není žádný skutečný čas, iluze proto mají statický základ.
Podstata iluzorní reality může být obrovská, ale s jednoduchými principy
Logika platí


Přesně tady a takhle maličké jsou ve skutečnosti všechny radosti i problémy světa...



Zpět na úvodní stránku

vědomí provizorně tady